Lenka Šiková
Bydlel jsem spokojeně se svou paničkou, fenkou Dášou a jejím synem Alíkem. Panička byla už starší nemocná, ale měla nás všechny ráda, starala se o nás, jak nejlépe uměla. Já, Dáša i Alík jsme měli své teplé pelíšky a každý den plnou misku. K mojí paničce docházela paní pečovatelka a pomáhala jí se vším.
Jak plynuly roky, panička na tom byla zdravotně hůře a hůře. Nemohla se o nás dále starat. Jednoho dne nás paní pečovatelka naložila do auta. Nikdy jsme v autě nejeli, nikdy jsme nebyli ani venku. Byl to pro všechny tři velký šok a zažívali jsme velký strach. Nejvíce jsem se bál já. Strachy jsem se počůral. Paní pečovatelka hubovala, ale tolik jsem se bál a nedokázal jsem to překonat. Bála se Dáša i Alík, ale já asi nejvíce. Byli jsme najednou bez milované paničky a někam nás vezou. Nevíme, co nás čeká.
Vyložili nás u stavení, které bylo plné štěkajících psů. Útulek. Pečovatelka odjela a my zůstali. Ten strach byl nepopsatelný. Paní, která tu je, neznáme. My vlastně neznáme žádné lidi, kromě paní pečovatelky a naší paničky. Moc se bojím. Dala nám obojek, připnula vodítko. Takové věci neznáme. Bojím se, co se mnou bude. Raději si lehnu. Ta nová paní popotahuje za vodítko a něco mi říká. Nevím, co chce, tohle neznám. Zase jsem se počůral. Tak takhle to nepůjde, řekla ta nová teta. Vzala nás jednoho po druhém do náruče a odnesla do kotce. Nelíbí se mi tu, je tu jen sláma, bouda a starý gauč. Rychle zalezu do té boudy a musím usnout, snad se z toho hrozného snu probudím a budeme zase všichni u své paničky.

Brrr, to je zima. Probudil jsem se a jsem stále v té boudě, tak to nebyl sen. Dáša ještě spí a Alík se rozhlíží. Nevystrčím z boudy ani nos. Vzpomínám na paničku, na teplý pelíšek, na každodenní pohlazení. Ostatní psi štěkají, jen nakouknu, abych zjistil, co se děje. Jde ta teta ze včerejška a zdraví nás. Rychle zpátky do boudy, zalezu do kouta, snad si mě nevšimne. Otevřela kotec a chtěla nás pustit proběhnout. Ale strachy jsme se tlačili na sebe. Tak nás nechala a začala uklízet. Po chvíli zavřela, šla do vedlejšího kotce. Vedle ji vítali a poslušně se běželi všichni vyvenčit.
Přes den byl docela klid, jen občas přišli lidé a okukovali nás. Zpod gauče jsem sledoval, jestli se objeví třeba moje panička, ale nikoho jsem neznal. Dny plynuly a já jsem přestal doufat, že ji ještě někdy uvidím. Navíc nám vzali Dášu, dali jí samotnou. Prý, když je holka, tak nemůže být s námi.
Jednou přišli lidé, kteří nás chtěli fotit. Prý aby si nás mohla vybrat nová rodina. Nechci se fotit! Nechci novou rodinu! Nechte mě, já vás neznám! Zase mi připnuli vodítko, abych šel. Nepůjdu, neumím to a hlavně se vás bojím. Už je to tu zase, počůral jsem se. Alík i Dáša jsou vyfoceni, jen já dělám problémy. Cvak, cvak. Prý už je to hotové, no to jsem rád. A honem zpátky do kotce, tam už to znám.
Dny ubíhají rychle. Ráno se uklízí, můžeme se proběhnout, odpoledne nás okukují cizí lidé a večer se krmí. Je to úplně něco jiného, než co jsem kdy zažil. Na mě je to moc rozruch, vzpomínám na klidný domov s paničkou. Každý večer mám slzy na krajíčku. Dáša si tu zamilovala jednu tetu, i Alík se trochu rozkoukal. Mě to nějak nejde. Chodí sem i tety, které berou pejsky na vodítkách ven. Jednou přišla řada i na nás. Alík to docela zvládl, ale musel dostat kšandy. Tak si lehnu a raději nikam nepůjdu, stejně mě to nezajímá. Raději bych zalezl pod gauč. Teta se ale nedala, řekla mi, že si mě nikdo nevezme, jestli se nenaučím na vodítko. Sedla si ke mně a pohladila mě. A co myslíte? Já se počůral. Povídá mi, abych se už nebál. Nasadila mi obojek, připnula vodítko a šlo se. No když to zvládne Alík, musím také. Venku bylo hodně zajímavých věcí. To jsem ani netušil. V trávě spousta vzkazů od pejsků. Musím také něco napsat, aby všichni věděli, že jsem tu byl. Jsem vykulený z tolika nových věcí, už abych byl zpátky pod gaučem. Tety nás teď braly ven pokaždé, když přišly. Musíme si zvykat. A měly pravdu, časem jsem zjistil, že venku je docela fajn, že tety jsou fajn a že se vlastně nemám čeho bát.
Jak plynul čas docela jsme si tu všichni tři zvykli. Pro Dášu si přijela nová rodina, ta se má. I Alík už má novou smečku, jen já jsem zůstal. Bydlím teď s fenkou Klárou, tajně jí miluju. Lidem se líbím, ale ten strach v očích stále mám. Zvykl jsem si na tety v útulku a cizím stále nedůvěřuji. Až jednoho dne se na mě usmálo štěstí. Přijela paní s pánem a moc jsem se jim líbil. Sice jsem se velice bál, kam mě to vezou, ale budu mít opět paničku. Dorazili jsme do nového domova a tam nás přivítaly děti. No to mám radost, nevěděl jsem, že mají děti. Znovu jsem posmutněl, tohle jsem nechtěl. Já chci klid. Děti jen pobíhají, křičí a já na to nejsem. Já chci zpátky k tetám do útulku. Nová panička je sice hodná, můžu opět spinkat v postýlce, je tu teplo. Jen ty děti mě tahají a povykují. Buď je kousnu nebo uteču, anebo obojí. Jsem tu už pár měsíců, ale nejsem šťastný.
Jednoho dne zvoní telefon, volají tety z útulku, že se přijdou na mě podívat. To je moje šance. Tety přijely a nemusel jsem ani nic říkat, viděly, že jsem nešťastný. Naložily mě tedy do auta, rozloučil jsem se s paničkou a jel jsem zpět. Na útulku jsem se hned zabydlel. Dostal jsem stejný kotec a stejnou kámošku Kláru. Opět vrtím spokojeně ocáskem.
Stále nejsem veselý pejsek jako jsou ostatní, stále někde uvnitř je strach. Stále čekám na takového pána, který mě bude milovat takového, jaký jsem. Který mě nebude cepovat psími povely, ale bude mě brát jako věrného kamaráda. Ferda

Ferda stále čeká v "Domově naděje" v Krupce u Teplic. V případě zájmu volejte na číslo 723 489 796 nebo 417 851 197, e-mail: utulek@lozteplice.cz.
Převzato s dovolením od Leonka
ahojky,máš sqelej blog :)
nechceš se přihlásit do soutěže o nej spisovatele?
neber to jeko reklamu a jesli Ti to přesto vadí,tak se moc omlouvám,páá